Odchovanec litoměřického fotbalu, který získal cenu FAIR PLAY.

Bývalý ligový obránce a mládežnický reprezentant. S fotbalem začal v Litoměřicích, ze kterých přestoupil do Teplic. Přes mládežnické kategorie se v roce 2005 propracoval do A – týmu a o čtyři roky později zvedl nad hlavu český pohár. Mezitím hostoval v Blšanech, které v tu dobu hrály druhou ligu. Po devíti letech, kdy v prvním týmu Teplic odehrál 149 zápasů a z pozice obránce přidal devět branek, přestoupil po skončení smlouvy do Mladé Boleslavi, kde okusil fotbal světové úrovně. V předkole Evropské Ligy se trefil do sítě slavného Olympique Lyon. Další hostování přišlo v roce 2015. MFK Ružomberok po půlročním hostování využil opce a Antonínovi nabídl smlouvu na jeden rok. V létě roku 2016 se litoměřický odchovanec přesouvá zpátky do českého prostředí. Po dvou letech strávených v Jihlavě Antonín ukončil profesionální kariéru.

Pojďme na samotný začátek.

Fotbal jsem odjakživa vnímal jako automatickou součást života. Nicméně to určitě vzešlo od mého táty, který také hrál na vrcholové úrovni za Teplice nebo Bohemians Praha. Z fotbalu na sídlišti jsem přišel v šesti letech celý natěšený na první trénink přípravky Litoměřic. To pro mě znamenalo hodně. Najednou jsem byl součástí party, kde se táhne za jeden provaz, máte zodpovědnost vůči spoluhráčům nebo trenérům, a hlavně si všichni užívají fotbal stejně jako já. Ačkoliv jsem fotbalu odjakživa věnoval všechen volný čas, tak to bylo jen za předpokladu, že si jsem schopen plnit všechny povinnosti. Zejména škola byla u nás doma jednou z nejdůležitějších.

Hlavní prioritou u vás doma bylo tedy vzdělání a až pak fotbal. Co jsi všechno vystudoval?

Střední - všeobecné gymnázium, pak Vyšší odborná škola v Roudnici nad Labem - obor Management firem, Bakalářský - Cestovní ruch (Vysoká škola obchodní v Praze) a Magisterské - Marketingové komunikace (Vysoká škola podnikání a práva). Jestli jsem chtěl hrát fotbal, musel jsem mít školu v pořádku. To, že je vzdělání důležité jsem neslýchával jen od rodičů, ale také od svého dědy. Děda byl dlouholetým primářem ústecké nemocnice a více než 20 let byl lékařem u hokejové reprezentace, takže o vzory jsem ve své rodině neměl nouzi. Často lidé říkají, že škola není důležitá. Já to vnímám tak, že jsem se své profesionální kariéře mohl věnovat právě díky studiu. Člověk jako profesionální sportovec nemůže nikde pracovat a získávat tak profesní zkušenosti, ale může studovat. Věděl jsem, že fotbal hrát celý život nemůžu a přijde čas, kdy se budu muset vydat jiným směrem. Právě škola mi dávala ten krůček napřed oproti ostatním, a to i v případě vážného zranění. Nyní dokončuji magisterské studium v oboru marketingové komunikace a věnuji se tomu i povoláním

Přesuňme se do roku 2005, kdy jsi poprvé nakoukl do dospělého fotbalu v první lize. Jaký to byl zápas?

Upřímně? Moc si toho nepamatuji. Můj první ligový start, byl v Blšanech, kde jsme tehdy s Teplicemi hráli. Nastoupil jsem na pár posledních minut a lítal jsem všude a zároveň nikde. Prostě jsem na hřiště vletěl s největšími kolíky, co šlo, a snažil se to ostatním nezkazit. Upřímně říkám, že to přesně tak bylo. Ani si nepamatuji, jestli jsem měl vůbec kontakt s míčem, ale je to jedno, prostě můj první start v 1. lize. Obrovský pocit štěstí a euforie. Každopádně už tehdy jsem poznal, jak těžké je na hřiště naskočit jako náhradník. Jsem proto šťastný, že mě to později v kariéře moc nepotkávalo.

V kabině jsi byl společně s Martinem Feninem a Jakubem Marešem nejmladší, jak vás zkušení mazáci jako třeba Karel Rada, Tomáš Hunal nebo Pavel Verbíř přijali?

Prvně bych chtěl říct, že přechod do dospělého fotbalu je něco, co vás trochu posadí na zadek. V žákovských letech jsem v Teplicích patřil mezi průměrné hráče, ale vždy mě zdobila píle a pracovitost. V dorostu se mi to začalo vracet. Patřil jsem k lídrům týmu, byl kapitánem nejstaršího dorostu a prošel jsem si mládežnickými reprezentacemi. Najednou stojíte v kabině áčka a nikoho to nezajímá. Jste úplně na začátku a všem musíte dokázat, že tam patříte a že si zasloužíte jejich respekt. To vše spojené s tím, že jste v konkurenčním prostředí, kde chce být každý úspěšný. Každá chyba se trestá a je na vás, zda vás to srazí anebo se z toho poučíte a jdete dál. Martin Fenin už byl v kádru v šestnácti, velký talent. S Kubou Marešem jsme přišli později a zmíněným hráčům jsem například na začátku vykal, ale nemůžu si na jejich chování stěžovat. Později jsem jejich přísný přístup k nám oceňoval víc a víc.

Nesmíme zapomenout, že tvým spoluhráčem byl také Edin Džeko. Jaký to je fotbalista všichni víme, ale jaký je to člověk? Jste spolu nějak v kontaktu?

Zajímavý příběh. Edina tehdy Teplice přivedly z jeho rodné země a okamžitě poslaly na hostování do Ústí nad Labem. Tam se od začátku prosazoval a byla otázka času, kdy si ho stáhnou. To se také později stalo. Jsme vlastně stejně staří, ale už tehdy jsem cítil, že je výkonnostně dál. Postava, pohyb, technika, zakončení to vše měl. Nicméně od začátku nepracoval pro tým, tak jak by si ostatní představovali. Než začal střílet góly, tak jeho postavení určitě nebylo takové, aby mohl dosáhnou takové kariéry. Po přestupu do německého Wolfsburgu jsem upřímně nečekal, že dosáhne toho, co nakonec dosáhl. V kontaktu nejsme, ale s velkým respektem jeho kariéru sleduji.

Za dva roky jsi v A – mužstvu Teplic moc prostoru nedostal, bylo pro tebe hostování v Blšanech důležité?

Ano, a to z několika důvodů. Byl jsem kádru ligového týmu, ale starty sbíral po minutách. Na podzim roku 2004 v utkání se Spartou Praha si nešťastně Pavel Krmaš zlomil obě ruce. Věřil jsem, že přijde můj čas. Namísto toho klub přivedl jako náhradu ze Sparty Petra Lukáše a já trochu ztratil motivaci. V předposledním utkání za třetiligové béčko to vyústilo v to, že jsem podrážděně nastavil loket protihráči a dostal trest na 5 zápasů. Navíc mě dlouhodobě trápila bolest podkolenní šlachy. Chtěl jsem odejít na hostování, ale trest a zdravotní stav mi moc nenahrával. Nakonec jsem dostal šanci v tehdy druholigových Blšanech. Nádherný půlrok! Za celou dobu jsem tam neviděl ani korunu, ale kvalita týmu, parta, radost z fotbalu, to tam všechno bylo! Prostě sport v té nejčistší podobě! Sešli jsme se tam například i s Jirkou Novotným nebo Filipem Radou. Tuto dobu beru jako jednu z nejdůležitějších v kariéře. S velkou pokorou si uvědomuji, že jsem v tu dobu měl štěstí. Vše se sešlo, jak mělo.

Po půl ročním hostování jsi se opět vrátil do Teplic, se kterými jsi oslavil svoji jedinou trofej v profesionálním fotbale. Jak na tento moment vzpomínáš?

Návrat do Teplic byl o to zajímavější, že v létě převzal tým trenér Petr Rada. Ano otec Filipa, který se mnou byl v Blšanech a nyní chytá v Dukle Praha. Trenér, který vlastně zápasy Blšan sledoval a viděl, jak fotbalově rostu. Ihned jsem pod ním začal hrát, ačkoliv jsem v prvním utkání doma s Jabloncem viděl už v 23. minutě po dvou žlutých červenou kartu. Nezatratil mě a v dalším utkání jsem opět nastoupil v základní sestavě.

Triumf v českém poháru beru jako největší týmový úspěch ve své kariéře. Je to prostě trofej, kdy jste na chvíli tím nejlepším týmem v dané soutěži. Tehdy jsme v semifinále postoupili přes pražskou Spartu. Venku jsme 1:0 prohráli a doma před 18 tisíci diváky stejným skóre zvítězili a na penalty postoupili. Obrovská euforie. Ve finále na nás čekalo nečekaně Slovácko, my ho v Praze na Strahově porazili utrápeným a nervózním výkonem 1:0 a zvedli tak pohár nad hlavu. Strašně si toho cením.

Rok 2013 byl pro tebe zlomový, skončila ti totiž smlouva v Teplicích. Tvoji další ligovou zastávkou byla Mladá Boleslav. Jak k tomu přestupu došlo a je pravdou, že v té době o tebe stála Sparta, Slavia, Bohemians a další?

Zlomový je to pravé slovo. V Teplicích jsme se tehdy dohodli půl roku před skončením smlouvy na prodloužení. Nicméně sezona to byla nepovedená a my hráli o záchranu. Myslím, že tehdejší ředitel klubu pan Hrdlička čekal, jak sezona dopadne. Dal jsem do té sezóny úplně vše a hrál přes zranění. Nakonec jsme se v předposledním zápase ligy zachránili a já mohl na lehčí operaci s kolenem. Do nemocnice mi pak z Teplic volali (měsíc před skončením smlouvy), abych přijel podepsat smlouvu. Na jednání jsem pak zjistil, že v kontraktu jsou některé věci jinak, než jsme byli v zimě domluveni. Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou a pak oznámil, že smlouvu nepodepíšu. Během jara jsem byl opravdu v kontaktu se Spartou Praha. Se Slávií bylo nějaké oťukávání už v zimě. Nakonec jsem se ale domluvil na angažmá v Mladé Boleslavi.

Obrovskou zkušenost si získal v zápasech evropské ligy, dokázal si se z pozice obránce prosadit v předkolech proti týmům NK Šikori Brijeg a Olympique Lyon. Je to hned po zisku poháru největší tvůj úspěch?

Do Mladé Boleslavi jsem šel právě kvůli evropským pohárům. Já, ale první půlrok promarodil s utrženou Achillovou šlachou. Přesto jsme se do nich v té sezoně dostali a měli šanci se měřit se zmíněnými týmy. Lyon byl však nad naše síly. V prvním utkání doma jsme začali dobře. Možná nás trochu podcenili a my na ně od první minuty vletěli. Měli jsme penaltu, ale neproměnili jsme. Utkání jsme 4:1 prohráli, a ačkoliv jsem v něm vstřelil branku, do Francie jsme jeli s minimálními šancemi. Utkání na stadionu, který jsem dříve vídával v utkáních Ligy mistrů, byl velkým zážitkem.

V té době za Lyon hráli Samuel Umtiti (Barcelona), Lacazette (Arsenal), Fekir (Real Betis) a další hvězdy. Jaký je to teď pocit, když víš, že někteří tyto hráči byli součástí francouzské reprezentace na MS 2018, které mimochodem vyhráli.

Tým v tu dobu měli opravdu výborný. Byli na vzestupu jejich zašlé slávy. A nyní tito hráči patří k TOP v Evropě. Samuel Umtiti nám dal krásnou střelou z dálky gól v domácím utkání a s Lacazettem jsem se často na hřišti potkával. Jeho dynamika a pohotovost je neskutečná. Stačí na chvíli zaváhat a už ho nemáte. Ale nejsou to „nadlidi,“ jen je potřeba se s takovou konkurencí potkávat pravidelněji a zvykat si na tempo ve vysoké intenzitě.

Hostovaní a následný přestup do MFK Ružomberok nebyla tvá první zkušenost v zahraničí, je to pravda?

Vidíš, je to tak. Angažmá to bylo první, ale zkušenost ze zahraničí jsem měl už v 17 letech, kdy jsem byl na stáži ve Feyenoordu Rotterdam. V tu dobu jsem neměl zkušenosti v dospělém fotbale u nás a najednou jsem byl v takovém klubu, kde v tu dobu byli například Dirk Kuit nebo Salomon Kalou, pozdější hráč Chelsea. Ten mi utkvěl v paměti ze všech nejvíc. Vynikal nad ostatními ve všech ohledech. Celkově to byla zkušenost. Vzpomínám si, že na jeden trénink dorazili fanoušci a překvapilo mě, že o mně věděli. Ale k Ružomberku. To byla taky zajímavá štace. Najednou jsem se autem vydal 500 km směr Tatry. Vzpomínám, když jsem tam přijel poprvé, všude hory a plno sněhu. Ráno jsem na hotelu kouknul z okna a auto pod sněhem nebylo ani vidět. Ale v týmu jsem se setkal s bývalými slovenskými reprezentanty a s dalšími kvalitními hráči. Slovenská liga nemá takovou úroveň jako ta česká, ale přesto na angažmá vzpomínám moc rád. Našel jsem tam spoustu kamarádů.

Po roce a půl jsi se opět vrátil do Česka, konkrétně do Jihlavy. Jak vzpomínáš na tuhle část kariéry?

Chtěl jsem se vrátit do Čech, protože dcera začala chodit do školky a manželka po mateřské do práce. Už by za mnou nemohly jezdit. Měl jsem dvě nabídky z ligy a zvolil jsem Jihlavu. Líbil se mi přístup vedení při jednání o mém příchodu. K tomu trenéra Hippa všichni na Slovensku chválili. Tým se skládal nový a vše vypadalo velmi nadějně. Po prvních pár kolech, kdy jsme trápili Plzeň, i Slávii, by mě nenapadlo, že se bude hrát o záchranu. Bohužel to tak bylo, a proto angažmá v Jihlavě nemohu brát jako úspěšné.

‘‘ Klobouk dolů, to se ve fotbale nevidí. Doufám, že ho vedení ligy ocení cenou fair play‘‘. Pamatuješ si, kdo tyhle slova o tobě řekl?

Takhle doslovně mě možná napadá tehdejší trenér Zlína, Bohumil Páník, po našem společném zápase, kdy jsem se přiznal k teči a tím mohl být gól proti nám uznán. Výjimečná situace, na kterou vás nikdo nepřipraví. Ani jsem se v první chvíli vlastně nepřiznal, to až ve chvíli, kdy se mě rozhodčí přišel zeptat. V tu dobu to bylo náročné období, dnes už mi to přijde trochu směšné. A víš co? Dneska jsem rád, že to tak tenkrát bylo. Že si mě lidi budou pamatovat jako někoho, kdo má nadhled a je schopný se i ve vypjaté chvíli rozhodnout správně. Vždyť o tom by taky ten sport měl být, aby ukazoval ten správný příklad mladším.

2018. Rok kdy jsi oznámil konec kariéry.

Bylo mi 31 let, měl jsem stále platnou profesionální smlouvu, ale řekl jsem si dost. Důvodů bylo několik, jako zdraví, výkonost, motivace. Vždy jsem se díval trochu víc dopředu a přiznal si, že už mě asi nějaký velký úspěch nečeká. Ano, nějakou dobu bych se ještě v lize udržel, ale už bych třeba ani pravidelně nehrál. Navíc jsem měl velké problémy se zády, dokonce mě jednu dobu posílali na operaci. Už jsem nechtěl chodit trénovat s bolestí a pod prášky. Přiznal jsem sám sobě, že už to není ono. Navíc jsem chtěl dodělat vysokou školu a zaměřit se na budoucnost.

Aktuálně hraješ za SK Újezd Praha 4, co tě vedlo k tomuto kroku?

Žijeme už přibližně 10 let v Praze a věděl jsem, že budu chtít hrát místní přebor, abych už nikam nedojížděl a byl schopný fotbal stíhat i s profesním životem. Naskytla se možnost jít hrát do týmu posledního mistra soutěže. Navíc to mám kousek od domu. Máme v týmu skvělou partu a fotbal hraju opravdu už jen pro radost.

Jaká byla tvoje cesta po konci kariéry? Co teď momentálně děláš a jak žiješ?

Jak jsem říkal, měl jsem čas na to se věnovat škole a přípravě na další profesní kariéru. Navíc jsem ještě jezdil hrát fotbal do Německa nižší soutěž. Nyní pracuji v PR agentuře, kde se věnuji komunikaci největších firem u nás. U fotbalu jsem zůstal díky O2TV Sport, kde už druhým rokem působím jako jeden z expertů k fotbalovým utkáním 1. Fortuna ligy. Má výhoda je, že jsem se spoustou hráčů ještě na hřišti sám běhal, k tomu se divákům snažím předat, jak konkrétní situace hráči na hřišti vnímají. Dokud tomu budu mít co dát, tak se tomu budu rád dál věnovat.

Do rozhovoru musíme zařadit jednu otázku od mladého fotbalisty, který hraje za FK Litoměřicko, ta zní. Co by jsi poradil mladým fotbalistům, jakou jsi měl motivaci? Asi každý by si chtěl prožít kariéru jako ty, tak jaká bude tvoje odpověď?

Mít sen! Mít sen a v hlavě si ho přehrávat. Tím člověk nemusí hledat žádnou motivaci. Ačkoliv jsem fotbal hrál za peníze, tak nebyly vždy tím hlavním motorem. Fotbal bych hrál i bez nich, samozřejmě na jiné úrovni. Nemá smysl říkat, že se musí hlavně hodně trénovat, protože to je samozřejmé u každého, kdo má sen něco dokázat. Fotbal je nejkrásnější sport na světě a každý, kdo ho může hrát, by si toho měl vážit. Jsou tu trenéři a lidé kolem, kteří obětují svůj čas a energii, aby klukům jako jsem byl já, ten sen pomohli splnit! Važme si toho!

Otázky z instagramu:

Nechceš přestoupit do Litoměřic?
I kdybych chtěl, tak je to složité, protože žiji v Praze. To by bylo na dojíždění složité. Ale Litoměřice bedlivě sleduji.

Ubránil by jsi svého tátu?
Táta byl rychlostní typ, což jsem po něm nezdědil. Za to předvídání byla moje přednost, tak věřím, že bych si poradil.

Co se ti stalo ve studiu O2TV?
Jsem si ustlal v přímém přenosu. Ne vážně.. Málo cukru a tekutin v těle! Takže určitě nepodceňovat!

Děkuji Vám za zajímavé otázky! A přeji mnoho sil na zvládnutí této nelehké doby. Zase bude dobře.

Všechny otázky a odpovědi od fanoušků najdete na našem Facebooku a Instagramu @fklitomericko!